Černá magie -

(Termín je patrně odvozen z perského slova, které znamená “moc” nebo “velikost”; podobně v latině magnus znamená velký, v řečtině megas mocný, v sanskrtu “maha” znamená moc.) ve staré Persii byly mágy nazývány osoby, které byly schopny ovládat nadpřirozené síly (podle Porphyria je slovo magie perského původu a znamená posvátnou vědu). V mnoha dosud podaných vymezeních magie je nutno rozlišovat přístup okultistický, resp. hermetický a “vědecký” (kulturně antropologický, entologický). Kulturně antropologické pojetí magie se kryje s pojmem čarodějnictví (lidové čarodějnictví) a je v tomto smyslu zcela zavádějící. Příležitostně je zde magie také ztotožňována s šamanismem, což je rovněž nesprávné. Hermetikové předpokládají, že magie je pozůstatkem pradávné vědy o přírodě a dědictvím po zaniklé kultuře. Jiné názory chápou magii jako vědění a činnost, které se rozvinuly na základě dnes již zaniklých schopností člověka. Konečně třetí pojetí chápe magii jako vědu a činnost, kterou člověka naučili “padlí andělé”, což by mohly být podle jistých hypotéz bytosti z jiné planety, pomineme-li esoterní význam výrazu “padlí andělé”. Historicky vzato byla magie pěstována ve svatyních sterého Egypta, ale i v Persii, Babylónii, staré Indii a dalších prakulturách. Protože “nadpřirozeno”, pojem, jímž je magie definována, je chápáno různě a má i historicky proměnlivý význam, jsou dosud podaná vymezení magie nejednotná a namnoze i neurčitá. Velcí mágové starověku, jako byli Mojžíš, Zoroaster, Apollónios z Tyany a další, nezanechali sami žádné vymezení magie. Gnostik Simon Magus nazýval magii “nejvyšší mocí”. Římský filosof a básník Lucius Apuleius ve II. stol. po Kr. chápal magii, stejně jako Platón, jako “božskou vědu”, která umožňuje styk s bohy, pomocí něhož lze dosáhnout jekéhokoli cíle. Apuleius tvrdil, že Pythagoras i Platón znali magii (oba byli do magie zasvěceni v Egyptě), ale nepoužívali ji, a že na magii se zakládalo vědění ve starém Egyptě, Chaldei, Persii a Indii. Podle Plinia zanechal perský mág Ostanes dílo o magii, ale zachovalo se jen jeho zdůraznění, že existuje několik druhů magie, nikoli však jeho vymezení magie. Apoleius se ve svém díle Zlatý osel (Metamorfózy) dotýká často problému magie, ale sám ji přesněji nevymezuje. Plotin ve svých Enneadách uvádí, že magii se zakládá na znalostech tajemných souvislostí mezi věcmi: magie je mu vědou o přitažlivosti a odpudivosti věcí – dnes bychom řekli, že magie je vědou o skrytých korespondencích mezi věcmi; ale to je jen jeden z jejích aspektů. Jamblichos ve svých Mystériích egyptských zaměňuje magii s jednou její formou – teurgií. V období renesance chápe Marsillo Ficino magii jako nástroj božského tvoření a rozlišuje ve své Apologii , dovolávaje se Platóna, rituální, ďábelskou a přírodní magii. Klasik západní magie H. C. Agrippa von Nettesheim (De occulta philosophia, kn. I.) chápe magii jako “nejhlubší ovládnutí skrytých zákonů a podstaty přírody” a podává současně první systematickou teorii magie, kterou vyjadřuje ve dvou základních tezích: (1) všechny věci mají svou duši a projevuje se v nich duch světa, který je navzájem spojuje; (2) všechny věci se nacházejí na téže úrovni, vzájemně na sebe působí a předávají si své síly (tj. tzv. přírodní magie – magia naturalis). Jeho současník lékař T. Paracelsus von Hohenheim nazývá magii “nejvyšší moudrostí” a chápe ji jako jednotu vědy a umění. Renesanční filosof G. Bruno (De magia physica a jinde), který vysoce vyzdvihoval úroveň egyptské nagie, rozlišuje spirituální a přirozenou magii a chápe magii obecně jako schopnost vyvolávat příčiny skrytými způsoby psychologickými. G. della Porta (Magia naturalis, 1619), který se však zabýval jen tzv. přírodní magií, v ní viděl vrchol přírodních věd. Folosof a státník F. Bacon Verulámský (Instauratio magna, kn. III.) v rámci své klasifikace věd definuje magii velmi výrazně jako empirickou či experimentální metafyziku. Myšlenka, že magie je jakousi praktickou metyfyzikou, je zásadně správná. Ani novodobí autoři spisů o magii, dokonce ani ti, kteří se jí zabývali prakticky, nepodávají jednotné vymezení magie. Éliphas Lévi Zahed (Klíč k velkým tajemstvím) charakterizuje tajemství magie básnicky a označuje ji za první z věd; na jiném místě (Dějiny magie) tento autor říká, že “v Egyptě byla učiněna z magie univerzální věda, která byla formulována v dokonalé dogma” v Hermově Smaragdové desce Papus (La science des mages) nerozlišuje mezi magií, okultismem, hermetismem a esoterismem, ale na konci svého největšího díla o okultismu (Traité méthodique de science occulte, Paris 1891, s. 932) uvádí, že magie je aplikací okultního poznání v praxi. Toto okultní poznání formuloval v deseti tezích a později ve třech základních axiómech: (1) základním zákonem akce ve všech pláních universa je existence trojjedinosti; (2) existence korespondencí úzce sjednocuje všechny aspekty viditelného a neviditelného univerza; (3) existuje neviditelný svět, exaktní dvojník a neustálý činitel světa viditelného (La science des mages, 4. vyd. Paris 1956, s. 11). Ve své praktické magii chápe Papus magii jako vědu a umění a vzletně připojuje, že “synteticky posuzována, je magie vědou lásky”, ale jinde ji opět považuje za “vědu a umění, jimiž člověk může poroučet neviditelným bytostem”. Ani u velkého historika a systematika okultních věd C. Kieswettera nenacházíme žádnou přijatelnou definici magie. Zcela moderní praktik J. Boucher (1941) definuje magii jako “akce člověka v mimofyzické rovině”. je to pojetí, z něhož chceme sami vyjít. Tomu je blízké pojetí P. Piobba, který uvádí, že magie začíná tam, kde končí fyzika, a že je tedy “vyšší fyzikou”.

Filosofickým základem magie je magický idealismus, který je v podstatě rozvinutím klasického hermetismu, zejména jeho zákona trojnosti a učení o astrálním světle jako universální duši všeho jsoucího. Můžeme ovšem rozlišovat magii teoretickou, a zůstaneme-li u magie praktické, můžeme říci, že je – s výjimkou teurgie – prací s artrálem a v astrálu. Astrál, čili “duše” všeho jsoucího, ať už bytuje fyzicky, nebo jako věc pomyslná, je životní a tvořivou substancí všech věcí a jevů, bytostí a idejí. Zásahy v pláni astrální tak nutně vyvolávají účinky v pláni fyzické, jejíž dimenzí je i empiricky pojatá lidská psychika. A právě tyto zásahy do astrálu jsou podstatou magické praxe, resp. její nižší formy – psychurgie – a projevují se jako kauzálně nevysvětlitelné, i když mohou mít formu zdánlivě kauzální (jako je např. úraz nebo smrt způsobená zpětným odrazem nebo černomagickou operací: oběť černého mága umírá např. sebevraždou, ale její příčinou nebyl vnitřní psychický imperativ sebevraha, nýbrž imperativ astrální). Zatímco v interakcích mezi fyzickými objekty viditelného světa se uplatňují kauzální vztahy a princip determinismu, je magie založena na interakcích mezi světem fyzickým a astrálním, a uplat%nují se zde proto principy přírodním i společenským vědám neznámé. Jinak řečeno: na rozdíl od fyzika, chemika, technika, lékaře atd. způsobuje mág ve fyzickém světě účinky prostřednictvím astrálu, a to poměrně přesně vymezenou metodou. Protože hlavním prostředkem magie je astrální svět, empirickým vědám neznámý, nelze dost dobře její praxi charakterizovat koncepty empirických věd. Schematicky vyjádřeno jde o následující interakce:

Přijmeme-li jako fakt existenci astrálního světa a s ním související tezi o tom, že vnitřní podstatou všech entit jsoucna je jejich “duše”, jeví se nám praktická magie skutečně jako “empirická metafyzika”, či jako teoretická a praktická metapsychologie. Absurdní a neuvěřitelná se jeví magie jen tehdy, zastáváme-li přesvědčení, že v psychofyzické realitě existují jen empirickými vědami potvrzené kauzální relace mezi jejími objekty a že tyto objekty jsou úplné ve svých, empirickými vědami potvrzených strukturách, tj. že nemají žádnou transcendenci. Přijmeme-li pak za skutečnost existenci transcendentna a transcendentálna , můžeme říci, že magie je relací mezi transcendentálním subjektem mága a transcendentnem jeho objektu magické činnosti. Za transcendentálno lze považovat vše, co je v subjektu mimoempirické (tzv. transcendentální subjekt C. du Prela). ve výše uvedeném schématu jsou obsaženy pouze tři základní druhy magické akce, spadající do oblasti nižší magie, resp. psychurgie, v níž se pracuje s astrálem. Magik může zaměřit svou činnost na vlastní astrál a na astrální bytost (elementární duchové, “duchové” zemřelých osob a další). K prvnímu druhu akce patří i tvoření elementálů (umělých astrálních bytostí), a chápeme-li pojem magické akce široce, nikoli jen jako vědomě použitou metodu, tedy i tvoření larev. Schéma je ovšem nutným zjednodušením problematiky a jeho smyslem je pouze přiblížit podstatu nižší praktické magie. V magii samé se tyto skutečnosti vyjadřují esoterně a zcela jiným jazykem. V uvedeném schématu je obsažen ještě svět duchovní, který je předmětem vyšší magie – teurgie. Podle toho, na jaké úrovni mág pracuje, rozlišujeme psychurgii jako magii zaměřenou na práci v astrálu a teurgii jako magii zaměřenou na práci ve světě duchovním. Podle toho, k jakému cíli je magická operace zaměřena, rozlišuje se již odedávna: 1. magie bílá, jde-li o cíl eticky nezávadný; 2. magie černá, jde-li o cíl eticky závadný, tj. smyslem magické operace je poškození nebo zničení objektu operace. Hranice mezi oběma těmito druhy magie jsou však nejasné, což je dáno relativismem společenských mravních hodnot. Např. milostné očarování nemusí objekt vůbec poškozovat nebo mu působit újmu, ale donucuje ho k něčemu, co není v souladu s jeho intencemi. Černá magie se někdy definuje jako magické používání démonů, ale v magii není rozhodující prostředek, nýbrž cíl. V novodobé magii se ještě rozlišuje tzv. “červená magie”, tj. nyní velmi oblíbená sexuální magie. Klasikové, jak už víme, třídili magii na přirozenou (magia naturalis) a nadpřirozenou (magia innaturalis). První byla spíše jakousi spagyrií, neboť pomocí utajovaných znalostí o skrytém působení bylin a různých fyzických objektů a úkonů vyvolávala účinky v psychofyzickém světě. Druhá byla prací v astrálu, resp. i ve světě duchovním, tj. zahrnovala psychurgii a teurgii.

Magik sám se obvykle na magické operaci podílí svým transcendentálním subjektem. Jsou-li dvěma hlavními činiteli magie vůle a imaginace, jak to zdůrazňoval zejména Paracelsus a jiní, není to vůle a imaginace, jak je známe jako fenomém empirické psychologie, nýbrž je to již imaginace a vůle magicky preparovaná, tj. transcendentální. K tomu slouží magický výcvik. Bez tohoto výcviku je praktická magie v podstatě nemožná, i když výjimečně lze docílit výsledků mechanickým, ale naprosto přesným, předepsaným způsobem, uvedeným v některé z příruček magie, za předpokladu pevné víry v úspěch. Pevná víra je přirozeným magickým činitelem a uplatňuje se zejména u čarodějů a čarodějnic. Původním cílem magie bylo ovšem ovládání přírodních sil, s nímž souviselo i poznávání jejich zákonů a historie (magie zvědná). Vývojem lidské kultury však byla takto pojatá magie postupně nahrazována technikou a vědami. Současně se stále více a více kultivovaný člověk odcizoval původní jednotě s přírodou, bytostnému vztahu k dnes již nevnímatelným dimenzím přírodního bytí – a ztrácel své přirozené magické schopnosti. Proto v určité etapě vývoje lidské kultury vznikla magie jako pokus uchovat tyto původní vztahy člověka; ještě později se stala už jen vzpomínkou. nedokonalá lidská řeč již nebyla s to zachytit původní svět magie, protože její pojmy již odrážely svět zcela jiný. Postupující úpadek morálky, přirozený důsledek zesilující se restriktivní funkce kultury a dehumanizačních vlivů civilizace zvláště, učinil znalost magie nebezpečnou v mysli egoistických jedinců, ovládaných potřebami bohatství, moci, sexu, pocity nenávisti, závisti a dalších. Uvádí se, že Egypťané po vpádu Hyksů skryli své znalosti magie a učinili z ní esoterní aenigmatickou vědu, která byla sdělována jen vybraným osobám, které se před tím musely podrobit velmi přísným zkouškám způsobilosti pro přijetí této vědy. Osob praktikujících dnes magii je velmi málo, i když zájem o magii je ve světě velký. Vztah k magii je motivován především zvědavostí a senzacechtivostí, jakož i zvláštním druhem romantismu, a je dnes především druhem vzrušujícího vztahu k tajemství a záhadám světa a lidského bytí. Magický svět sám jakoby střehl práh, jímž se vstupuje do jeho svatyně, a strašlivá, třikrát přicházející “strážkyně prahu” se snaží odradit jedince, který se rozhodl oddat se magii. Je to varovná viza, a mnozí se proto vracejí ke svým “pozlaceným okovům” tohoto světa, nebo je vášeň silnější než strach, strhává do pout “magického otroctví”. Jen nemnozí přistupují k magii, aby se jí věnovali v jejím původním noetickém smyslu. Neboť jako na každé cestě vzhůru musí se ten, kdo se chce vážně zabývat magií v jejím původním, zejména gnoseologickém poslání, vzdát mnoha požitků tohoto světa. Současně ovšem pro mnohé je magie velkým příslibem naplnění všeho nedosaženého a nedosažitelného; oddávajíce se magii jsou však neodvratně vtahováni do astrálních vírů lidských vášní a platí celým svým životem osudný krok k uskutečnění svého poživačného sobectví. V magii se výrazně promítá faustovský problém člověka, jeho neukojitelná touha, ať už je to touha po poznání, nebo po tělesných slastech, moci, bohatství atd. Přirozeným důsledkem oddání se magii je oběť: ta je vyžadována již v rovině ceremoniální, ale vystupuje jako stín všeho, co bylo magií získáno, ať už v rovině čistého poznání, či v oblasti materiální. každý magický akt vychyluje ramena Hermových vah bytí a jeho tajemný činitel jim opět navrací rovnováhu. Běda tomu, kdo nedostatečně chráněn nebo lehkomyslně vnikl do krajů astrálna a nejistě se potácí šerem jejich plání plných nedohledných propastí. Jen ten, kdo získal Světlo a odhodil své okovy, se může odvážit vkročit do světa magie. Její historie je plna tragických osudů: J. Schöpfer, lehkomyslný nekromant, P. B. Randolph, divoký “rosekrucián”, a další umírají vlastní rukou, Éliphas Lévi platí nejbolestnějšími zkušenostmi a umírá v bídě, nemocen a opuštěn, posedlý A. Crowley končí jako ubohá lidská troska, M. de Pasqually mizí beze stopy a Fausta si odnáší sám ďábel.

“Ideálem magie pracující na hmotě jest dokonalý, vítězný člověk ve smyslu světa, ideálem vyšší magie, pracující na duchu, je dokonalé chápání pravdy, krásy a dobra. Těmto vznešeným cílům podřizuje [magik] vše ostatní, práci a hmotné výhody pokládá za nedůstojné inteligentního člověka; uznává důležitost chudoby i smrti a nevzpouzí se jim, hmotnému světu a životu ve společnosti davu poskytuje jen to, co jest bezvýhradně nutno (...) Magie je pochopením rovnováhy bytí. Této rovnováhy člověk může využíti silou své inteligence” (J. Kefer: Syntetická magie, s. 37). Prameny evropské magie jsou zejména (...). Novodobým klasikem ecropské magie se stal exkomunikovaný framcouzský abbé Louis Constant (1810 – 1875), píšící pod pseudonymem Éliphas Lévi (Zahed), který mimo jiné vydal důležitou trilogii o magii: Dogma a rituál vysoké magie (česky 1919 ve zkráceném překladu), Dějiny magie (česky 1935, jen I. část) a Klíč k velkým tajemstvím (česky 1937 bez obrázků). Klasické tradice v magii shrnul ve svém díle francouzský okultista a lékař G. Encausse, publikující pod pseudonymem Papus (česky Základové praktické magie, 2. vyd. sv. I.-II.). Koncem 19. stol. pronikla do Evropy zejména z orientálních pramenů tantrické “levé stezky” sexuální magie, která silně ovlivnila dílo A. Crowleyho (1875 – 1947) a dnes je módním a dominujícím směrem západní magie. Směrem klasického hermetismu se ubírala francouzská škola Papusova, římská skupina “Ur” vedená vynikajícím hermetikem J. Evolou a pražská skupina hermetiků (P. de Lasenic – P. Kouhout, J. Kefer, a F. Kabelák). Německá magie (Th. Reuss, G. A. Gregorius – E. Grosche, Musallam – F. Sätler) šla cestou sexuální magie různě variované. Určitou syntézu této magie s jejími klasickými formami reprezentuje dílo na Západě velmi přeceňovaného F. Bardona. Významným představitelem severoamerické magie, rovněž převážně sexuální, byl P. B. Randolph (1825 – 1871) a Crowleyho žák, kriticky a synteticky orientovaný I. Ragardie (nar. 1907). Vyšší formu magie oživilo až po staletích dílo J. Kefera a Sadhu Mouniho, kteří se zabývali teurgií. Psychologizující zjednodušení praktické magie na “vizualizaci sigilií” představuje dílo O. A. Sparea (1886 – 1956), velmi blízkého A. Crowleymu, které směřuje ke stimilaci atavistických sklonů podle vzoru prastarých “dračích kultů” a principů “Zos – Kia”. V tomoto směru pokračuje i dílo Peter Carolla (Liber Null) a tzv. “anarchomagie” R. Dukese, která je jako zjednodušená “psycho-magie”, již namnoze jen předstíranou “magií” snobských “party”, vydávaných za kroužky “mágů”. Jazykem hermetismu řečeno: vyšší magie pracuje se 72 přírodními silami, které empirická věda nezná a které kabala označuje “božími jmény”. Bereme-li pak magii jako jednu z cest k rozšíření vědomí , jsou základní směry těchto cest naznačeny v tzv. kabalistickém stromu. Východiskem je sefira Malkuth fyzického světa Assijah, jejíž cesty směřují do astrálního trojúhelníka sefir Hod, Jessod a Necah světa Jecirah – je to tedy cesta astrální, jíž každá megie, i vyšší, počíná. Přímá je cesta saturnská k sefiře Jessod, signifikované Lunou. Podrobnější popis těchto cest , metod magie či jejich forem se vymyká rámci tohoto pojednání. Pokud je předmětem magie psychurgické působení na fyzický objekt, tj. jde o účinky ve fyzickém, resp. psychofyzickém světě, buduje se magický rituál na čísle, které vyjadřuje předmět evokace. Jinou formu má rituál při operaci nekromantické, který je individuální. Přesně stanoven je postup při evokaci živlových bytostí a démonů, při vytváření elementálů a v některých dalších případech. Černá magie je v podstatě založena na interakci animálních prapodstat operatéra s jejich astrálními larvami a égregory. Proto se operatér stává obvykle obětí silných astrálních vírů, které tyto égregory – démonické bytosti vytvářejí. Je tedy projekcí vlastního démonického nevědomí na astrální shluky, které mají afinitu k obsahu tohoto nevědomí. Proto se černá magie stává osudově destruktivní a její rituály jsou namnoze silně afektogenní a perverzní. Naproti tomu magie vysoká či božská (magia divina) je založena na komunikaci s vyššími duchovními inteligencemi (anděli, génii), vývojově vyššími než člověk, a jejím cílem je čisté poznání a nadpozemsky intenzivní estetické dojmy (proto je teurgii velmi blízké umění, zejména hudba). Magik v jistém smyslu pracuje tedy s vlastním nevědomím, s jeho hlubokými, fylogeneticky prastarými strukturami, které se personifikují v bizarních tvarových kontaminacích, ale komunikuje také s bytostmi mimolidské povahy. Vzniká nyní kardinální otázka po podstatě zjevů, které jsou magickou evokací realizovány. Názor kritiků okultismu je ovšem ten, že se jedná o čiré halucinace, vyvolané jednak celkovým psychickým rozpoložením operatéra, který zjevy napjatě očekává, a jednak působením narkotických kuřidel, jejichž vliv může posilovat ještě povinný půst a jiné faktory. Naproti tomu okultisté sami jsou ovšem zase přesvědčeni o reálné existenci těchto zjevů a pokládají je za materializované obrazy. Od konce šedesátých let, kdy proběhly příslušné parapsychologické experimenty, bylo potvrzeno, že představy a později i halucinace se mohou materializovat. Tím však celý problém ještě není vyřešen.

Jsou magické zjevy materializované představy operatéra, nebo jsou to snad existující quasifyzické entity? Připustíme-li, že magie není jen zvláštním případem individuální metapsychologie a že tedy magik pracuje nejen se svým personifikovaným nevědomím, ale i s bytostmi jiného řádu, než jsou pozemští živočichové, tj. s bytostmi řádu astrálního a duchovního, je nutno připustit, že manifestace bytostí v magických evokacích mají materiální povahu a jsou nezávislé, alespoň relativně nezávislé na vědomí operatéra, tj. nejsou to pouhé halucinace ani materializované představy magika, nýbrž reálně existující materiální zjevy. Tyto materiální zjevy mají různé formy: jsou to především, jak už bylo uvedeno, zjevy bizarních živočichů nebo bytosti kontaminované z lidských a zvířecích tvarů, při projekci démonů jsou to často zjevy odporné a hrůzu vyvolávající, ale zásadně platí, že i démonické zjevy mohou být naopak příjemné a esteticky působivé. V průběhu evokace se vyvolaný zjev může měnit a přecházet z jedné podoby do druhé. Zjevy mohou být různě lokalizovány, pohybují se před čelem magického kruhu nebo kdekoli jinde v jeho blízkosti a jejich lokalizace může být usměrňována do tzv. “trojúhelníka zjevů”, který je narýsován před čelní stranou magického kruhu. Astrálníbytosti ke svým projevům velmi často používají dýmu magických kuřidel, z něhož se jakoby formují. Právě tato skutečnost vyvolávala námitky kritiků magie, že jde o halucinace vyvolávané projekcí operatérových představ do obrazu dýmu kuřidel, asi jako promítáme určité představy do tvaru oblaků a jiných věmově nestrukturovaných podnětů, resp. že se jedná o iluze. Chybí tu však podstatný předpoklad vzniku vjemových iluzí, totiž ten, že podnětová precepční struktura je velmi proměnlivá (poměrně rychlý pohyb dýmu kuřidla a proměnlivost jeho tvarů a kontur). Zjevy lidských zvířecích či kontaminovaných tvarů nejsou ovšem jedinými zjevy při magických evokacích; uplatňují se zde dále efekty světelné a zvukové, zejména charakteristické zvuky připomínající kroky kolem magického kruhu, zvuky zvláštní, jakoby tlumené či z velké dálky přicházející vokální hudby, rytmické klepání nebo praskání, náhlé údery a ze světelných jevů zvláště charakteristické namodralé nebo nazelenalé světelné záblesky a jakési rychle vyšlehované světelné jazyky, zářící kulovité útvary, chuchvalce mlhy se zářícíma očima a jiné. Zvláštní třídu zjevů v evokativní magii tvoří neobvyklé přírodní úkazy, např. početné hejno černých havranů, hustý roj světlušek, útočící divoké zvíře apod. V teurgii jsou to i zjevy krajin, fragmentů různých scén, např. krátkodobý obraz skupiny tančících dívek atd. V podstatě jde o viditelnou materializaci “neviditelných entit”.

Ve všech kulturách existují nějaké formy velmi primitivní magie, jež je vhodnější nazývat spíše čarodějnictvím nebo kouzelnictvím. Zcela zvláštním případem je tzv. šamanismus. Čarodějnictví je vlastně lidsky deformovanou, profanovanou magií, převážně “černou” (ale za jistých předpokladů velmi účinnou). Podobně existuje v každé kultuře nějaká více či méně vyspělá forma náboženství. H. Bergson (Dvojí pramen mravnosti a náboženství, Praha 1936) spatřuje ve vývoji konfabulační schopnosti člověka společný pramen náboženství, mytologie a magie, což je však problematické již tím, že magii omezuje Bergson jen na kult: Magie se liší od náboženství právě tím, že není kultem – a není ani vírou, protože ve své praxi musí být nutně aplikací určitého vědění. Otázku vztahu magie a náboženství zodpovídají ovšem různí teoretikové a filosofové náboženství různě: magie je pokládána za druh animismu, tj. primitivního náboženství, náboženství je vyvozováno z magie nebo naopak magie z náboženství, přičemž magie je vždy kulturními antropology pokládána za znak kulturního primitivismu (T.-W. Danzel 1924 a další). Jako důvod tohoto hodnocení jsou uváděny naivní mantické techniky a amulety, nesmyslné “magické” úkony, jako je např. plivání, slaboduchá zaklínání apod. Raná stadia vývoje kultury nemůžeme pochopit bez magie, píše Danzel, a všude, v evropském středověku, ve staré Indii, Číně, Babylónu, ve starém Mexiku, Peru, Egyptě nacházíme bezpočet kultických, čarodějnických úkonů a předmětů, pokračuje dále tento interpret magie jako určitého systému pověr. Avšak ani Danzel, ani kdokoli jiný z těchto “kriticky pracujících” antropologů nevysvětluje trvalou existenci magie – a ani je nenapadne, aby k magii přiřadili též vynikající díla jejích klasiků. To, o čem píší, není totiž magie, jak ji chápe hermetismus, nýbrž jen její prostá, degenerovaná lidová forma. Jako pouhá pověra by však i toto lidové čarodějnictví muselo nutně zaniknout, neboť by nepřinášelo žádné výsledky, na něž je zaměřeno: víra spojená s praxí musí nutně podléhat zákonům psychologického zpevňování, tzn. že to, co nevede k cíli, nutně zaniká. Čarodějnictví se však udržuje až do současnosti – a i v zemích s vyspělou kulturou, jako jsou Itálie, Francie, Anglie a jiné, je čarodějnictví velmi rozšířeno. S přechodem kultury k technice však, podle Danzela, “magie” ustupuje do pozadí. Je pravda, že zaniká jako činnost veřejná, ale neztrácí se, a tak “homo faber” nenahrazuje nikdy “homo divinans”. Magické vědomí původního člověka je jen potlačováno a překrýváno jinými vrstvami psychiky, ale nikdy nezaniká plně a udržuje se jako jakési magické povědomí. Magické vědomí samo pak není symptomem primitivní mysli, ale mysli zcela specifické, která, jak zde již bylo uvedeno, umožňuje úzké sepětí člověka s přírodou. Různé – i okultní – teorie o původu magie se vzájemně zcela nevylučují: magie mohla být funkcí “třetího oka” (E. Dacqué 1924), ale mohli ji člověku přinést i “padlí andělé”, kteří “vábeni krásou lidských dcer sestoupili z nebe na zem”, na vrchol hory Hermonu, “počali k nim vcházet a učili je kouzlům, zaříkáním a řezání kořínků a dřev a vyjevili jim byliny”, plodíce s nimi “pokolení obrů” (Henochova kniha).

Atlantovští kolonizátoři Evropy pak mohli tyto poznatky o magii jen zdokonalit. Hypotéza “třetího oka”, které mělo být uprostřed čela, není zcela nesmyslná a existují zoologické i paleontologické důkazy o jeho existenci. Jeho pozůstatkem má být epifýza, jejíž funkce je dosud objasněna jen částečně. Vztah moderního člověka k magii může být v určitých případech funkcí fylogenetické paměti a nikoli funkcí primitivizace jeho myšlení. A tak je zcela sporné kulturně antropologické pojetí “magie”, jak je charakteristicky formulováno např. v Příručním slovníku naučném (Čs. akad. věd, Praha 1966, díl III., s. 12), kde je magie definována jako “(1) čarodějnictví, kouzelnictví, jeden z nejstarších elementů počátečního vývoje náboženství, fantastická víra v čáry a kouzla. Zakládá se na neznalosti přírodních zákonů a snaží se vysvětlit přírodní jevy představou, že existuje možnost, aby lidé pomocí kouzel a čar působili na okolní přírodu a jiné lidi (...) (2) primitivní obřady z této víry vyplívající”. Tato “poprava” magie je ubohá nejen jazykově, ale především tím, že ignoruje fakta i rozdíly mezi pojmy; podobá se tvrzení, že chemie je domácí příprava vína z pampelišek. Takové zjednodušené a zcela sporné pojetí magie nacházíma zejména u J. G. Farzera (Zlatá ratolest, Praha 1977 – čes. překl. zkráceného vydání jeho vícesvazkového díla The golden bough, London 1911 – 1915). Na něj navazovali francouzští badatelé H. Hubert a M. Mauss (Exquisse d‘une théorie génarale de la magie. Paris 1904). Frazer spatřoval v magii najen zárodek náboženství, ale i vědy a filosofie. Sám byl ve svých názorech pokračovatelem E. B. Taylora (Primitive culture); rozlišuje tři druhy “magie”: sympatetickou, homeopatickou a kontagiózní (přenosnou): první se opírá o představy o příbuzenství věcí, druhá o jejich podobnosti a třetí o působení styčnosti mezi věcmi. To znamená, že mezi příbuznými a podobnými věcmi, které spolu přišly do styku, se vytváří “magický vztah” a jedna z nich pak může působit na druhou. V pojetí přenosné “magie”, která je základem lidového čarodějnictví, se uplatňuje i princip “pars pro toto” (část za celek, tj. část věci reprezentuje věc celou), mimochodem ve své okultní účinnosti potvrzený experimenty A. de Rochase. Vyjadřuje fakt, že část reprezentuje celek, a tak i působení na část je působením na celek. Příkladem tohoto je kouzlo známé ve všech kulturách, “volt”: z hlíny nebo vosku se zhotoví soška osoby, která má být očarována, a impregnuje se něčím z těla osoby (vlasy, kusem látky z jejího oděvu apod.). Pak se tato soška-volt různě “týrá”, což se má projevit fyzickým poškozováním osoby, kterou volt reprezentuje. Jiný teoretik “magie” R. R. Marett (The threshold of religion, 1909) se pokusil vyložit vznik magie ze zvláštností emocionality primitivního člověka, jehož modelem, velmi sporným, má být mentalita určitých dosud přírodně žijících národů, ačkoli jsou nepochybně podstatné rozdíly mezi mentalitou pračlověka a současnými přírodně žijícími lidmi v australské buši nebo africkém pralese. Marett však nedokázal souvislosti hlouběji analyzovat, a tak mu magie, jako všem kulturním antropologům a etnologům, zůstala jen projevem psychologického primitivismu. Toto “primitivistické” – a neváháme říci primitivní – pojetí “magie” dovršil L. Lévy-Bruhl (La mentalité primitive, Paris 1922). Primitivní “magická” představa je podle těchto vědců vyjádřena zejména v pojmech “mana”, “orenda” a dalších, které v různých kulturách znamenají nadpřirozenou sílu ulpívající na různých předmětech. Z toho se vyvinul tzv. fetišismus jako jedna z nejprimitivnějších forem přirozeného náboženství a pojem “tabu” (nedotknutelnost takových předmětů). Okultní, resp. hermetické pojetí magie formuloval zejména její renesanční klasik H. C. Agrippa z Nettesheimu (De occulta philosophia, sv. I.-III., Colonia 1531 – 1533), podle něhož, jak bylo uvedeno již na začátku tohoto textu, se magie zakládá na tom, že všechny věci mají svou “duši” a vzájemně se přitahují nebo odpuzují. Znovu formuloval základní principy magie francouzský hermetik Éliphas Lévi (Dogme et rituel de la haute magie, Paris 1856): 1) lidská vůle je materiální reálná síla, která usměrňuje a podmiňuje realizaci imaginace; 2) zprostředkujícím činitelem mezi mágovou vůlí a její realizací ve fyzickém i metafyzickém světě je “astrální světlo”; 3) magie se uskutečňuje v rámci korespondence mezi mikrokosmem (člověkem) a makrokosmem (vesmírem), podle níž každý psychofyzický element člověka koresponduje s určitým elementem vesmíru a naopak každý prvek vesmíru a jeho dění je dán v psychofyzické struktuře člověka a je vyjádřen symbolem. Řečeno velmi obecně základní pojetí je hylozoismus, resp. panpsychismus: magie sama pak ve své činnosti vychází z možnosti působení jedné “duše” na jinou “duši”, což se děje prostřednictvím jejich astrálních podstat. Klíčovým pojmem magie je tedy astrál nebo astrální světlo, které je jakousi metafyzickou substancí světového nadvědomí, jakýmsi neviditelným substrátem životního dění či jakýmsi zvláštním biofyzikálním polem. Tento jednotný, filosofický základ magie je však v jejích různých kulturních formách vyjadřován různými termíny. Tak je třeba rozlišovat klasickou magii egyptskou, perskou a chaldejskou, dále magii řeckou a římskou, indickou a čínskou, magii černošskou a indiánskou a další. Novodobá magie evropská v sobě zahrnuje, kromě dalších vlivů, zejména magii kabalistickou, která tvoří relativně samostatný obor praktické magie, opírajíc se o aplikaci kabalistického pojetí světů na předmět magie v její praxi.

Z historie magie jsou známa v podstatě již jen jména jejích nejstarších představitelů: perský Ostanes, egyptský Petusirev, Zoroaster, gnostik Simon Magus. Legndární jsou thesalské čarodějnice, “čaroděj” Merlin, Numa Pompilius, doktor Johannes Faust (který však, jak dokázal C. Kiesewetter a jiní, byl historickou osobou), tajemný hrabě Cagliostro a další. Vlastní dějiny magie, v nichž se již lze opřít o ucelené prameny, začínají vlastně až teurgy alexandrijské školy z konce III. stol. po Kr. (Jamblichos, Porfyrios a Proklos); pokračují středověkou a renesanční magií s třemi klasiky: sponheimským opatem Trithemiem (J. von Heidenberg), jeho žákem H. C. Agrippou z Nettesheimu a Paracelsem (T. von Hohenheim). Renesanční magie pak vrcholí v díle anglického učence J. Dee (1527 – 1607). Faustovi (J. Sabelicus) je připisováno významné dílo Magia naturalis et innaturalis (1505; č. překlad II. části Magia innaturalis 1970). V téže době jsou v Evropě rozšiřovány proslulé Šalamounovy klíčky a jiné příručky evokativní magie, tzv. grimoáry, většinou bezcenné. Teprve na konci 19. stol. je v pařížské knihovně Arsenalu objevena významná příručka praktické magie – Abramelnova kniha o posvátné magii a ještě mnohem později arabský Necronomicon. Na konci 19. stol. dochází k oživení zájmu o magii v okultních řádech The Golden Dawn (Zlatá Jitřenka 1889) a Ordo Templi Orientis (Řád orientálních templářů), jakož i mezi francouzskými martinisty, z nichž vzešel řád Rose-Corix-Cabbalistique (1888) v čele s S. de Guaitou (1861 – 1897), duchovním žákem novodobého klasika magie Éliphase Léviho. Z těchto řádů a z americké hermetické společnosti Eulis (P. B. Randolph) se pak vyvinula současná euroamerická magie, převážně sexuální. Posledními známými praktikujícími a současně publikujícími magiky byli český okultista F. Bardon ( U 1958) a zejména předčasně zemřelý J. Boucher.

Magie reprezentuje nejvyšší hermetickou vědu a současně empirické potvrzení hermetického pojetí světa a člověka. Magický obraz světa, který podává, dalekosáhle přesahuje “skutečnost” zachycovanou empirickými vědami, tj. konvenčním způsobem myšlení a známými lidskými smysly a jejich znásobením vědeckými aparaturami. Ačkoli magie a věda, majíce různý předmět studia a různé metody zkoumání, se od sebe v mnoha směrech liší, dochází i k jejich určitému sbližování – jakmile věda narazí na nevysvětlitelné jevy a sezná, že je nucena zavést pro explanaci těchto jevů hypotézy, které jsou velmi blízké pojmům klasické magie, ačkoli jsou vyjadřovány jinými slovy. Tak vznikla tzv. transpersonální psychologie, která proniká do mimoempirické oblasti lidské pychiky a zahrnuje dnes i studium magie v její klasické a nikoli již zvrhlé podobě. Magické pojetí světa však souvisí s magickým vědomím, tj. s vědomím rozšířeným o zkušenosti čerpané z magické praxe. Proto pro mnoho lidí zůstane svět magie zabydlený démony a skřítky, tajemnými signaturami, plazivými fluidy a půlnočními květy, duchy stromů a oživlými roklemi, nočními tanci vil, bytostmi snů a myšlenek a všemi těmi rekvizitami zdánlivě naivního romantismu jen absurdní fantazií, jitřenou hlubinami neukojených přání, jakoby skutečností byl jen každodenní život, jímž se dnešní člověk stále více a více vzdaluje své bytostné podstatě. Nikdy ale neztratí svou touhu po “velké zkušenosti” a své vzpomínky na autentickou “velkou zkušenost” své prehistorické existence jako “homo divinas”.

Satanismus

OFICIÁLNÍ NÁZEV: Církev Satanova, založena v r. 1966 v USA

VYCHÁZÍ Z : černé magie, čarodějnictví, převrácené židovsko-křesťanské nauky.

CHARAKTERISTIKA: Mimo oficiální církev existuje mnoho dalších satanistických skupin. Sjednocuje je uctívání Satana, chápaného obvykle jako osobní či neosobní princip zla. Základní knihou moderního satanizmu je Satanská bible od A. S. La Veye.
Základem La Veyova satanizmu je hlásání návratu k původní přirozenosti člověka, zejména v oblasti sexu. Zdůrazňuje nenahraditelnost vlastního poznání, které by vždy mělo být doprovázeno pochybnostmi.
Za symboly byl zvolen obrácený kříž a převrácený pětiúhelník v kruhu. Nejrozšířenějším číslem, které se k satanizmu váže, je 666. Toto číslo se objevuje v poslední knize Nového zákona a symbolizuje Bohu nepřátelskou šelmu. Existuje mnoho interpretací tohoto čísla, jehož správný tvar může být i 616. Někteří biblisté se přiklánějí k názoru, že jím autor chtěl označit císaře Nerona, jiní v něm "poznávají" např. císaře Caligulu.
Z rituální praxe satanistických skupin jsou nejznámější tzv. černé mše, které jsou jakousi převrácenou římskokatolickou mší. Může při nich docházet k sexuálním orgiím nebo obětování zvířat. Rituální vraždy lidí jsou vzácností.

Satanisté jsou považování za služebníky ďábla a za největší nepřátele boží, takže je satanismus přímým protikladem křesťanství. Ale Satanismus na sebe může brát mnoho podob. Jeho základní principy lze nalézt v díle Antona Szandora LaVeye, jehož Satanská bible vysvětluje, co znamená být Satanistou.

Satanisté jasně rozlišují mezi svou vírou a uctíváním ďábla. V satanistické víře je satanova podoba považována za pouchý archetyp, zatímco kdo uctívá ďábla se soustředí na skutečnou, zbožštěnou povahu Satana. Ať se satanisté od uctívání ďábla jakkoliv distancují a jakkoliv zdůrazňují, že jejich víra má filozofičtější charakter, nemohou uniknout podezření a zlobě světa kolem sebe a jsou obviňováni za všechno možné od morálního úpadku společnosti až po rituání vraždy nemluvňat.

Pohled k počátku:

Putujme nyní proti proudu času k začátkům dějin lidstva k prvému setkání se lidí s ďáblem, který v podobě hada vstupuje do rajské zahrady a pokouší Adama a Evu. Všimněme si, že to, co ďábel lidem nabízí, je v podstatě alternativa vedle Boha. Ďábel nabízí jakési hodnoty, které Bůh prý lidem nedopřál, zatímco "jejich přítel had" se rozhodl dopřát jim to, co jim Bůh odepřel. Vedle světa a ráje, který Bůh stvořil a kam lidi umístil, nabízí ďábel alternativu - jiný svět. A to hned. Cestu k umírání a ke smrti; k bolesti, trápení, ke ztrátě blaženosti, toho čeho byla v ráji hojnost, ale také cestu k prohlédnutí, moudrosti a vůbec satanismus myslí na pozemský život. Ďábel nám nabízí naprosto stejné prostředky a používá stejné způsoby jako tenkrát. Je to až neuvěritelné, jak my, kteří "všechno víme", podléháme stejným pokušením, padáme zkrátka stejným způsobem jako prarodičové lidstva Adam s Evou. Honosíme se rozumem nebo dokonce moudrostí a zkušenostmi, ale nejsme o nic silnejší, i když máme oproti prvním lidem k disposici poznání o následcích hříchů a zkušenosti lidstva. Znamená to ale, že je na Satanismu vše špatné? Rozhodně ne, v Satanské ideologii můžeme najít spoustu zajímavých myšlenek a ty buď přijmout nebo zahodit. Rozhodně je ale nemůžeme přehlížet.

Pro satanismus je charakteristická mnohotvárnost:

Jediné, co satanisty spojuje, je protest a vzdor, symbolizovaný satanem. Podle toho, kolik je možností, jak vyjadřovat vzdor, je celá řada navzájem nezávislých satanistických skupin i jednotlivců.

Učení a praxe: Satan je postavou židovské a křesťanské víry, v níž je odpůrcem Boha. Spjatost satanismu s židovskou a křesťanskou tradicí dokazují např. satanistické symboly, např. pentagram, často obrácený špicí dolů, někdy s dokreslenou tváří kozla (původně se jedná o židovské obětní zvíře, vyhnané za hříchy starozákonního lidu na poušt) či číslo 666, vzaté z bible, v níž bylo gematrickou šifrou za pronásledovatele křesťanu císaře Nera. Satanismus může být rozdělen do tří hlavních typů podle toho, proti kterému aspektu židovsko-křesťanské společnosti vzdoruje. Může se jednat o protest proti většinovému (křestanskému) náboženství, protest proti morálce založené na tomto náboženství, nebo protest proti kulturním hodnotám křesťanské civilizace jako takové. Mluvíme pak o náboženským, antimorálním a antikulturním satanismu.

Náboženský Satanismus (hard satanismus)

Jeho kořeny jsou již ve starověku, v nemž křesťanství na svém postupu mnohdy jen povrchně překrylo původní pohanská náboženství. Jejich prvky si zachovaly určitou atraktivnost jako vzdoronáboženství, které se projevovalo jak v lidovém čarodejnictví, tak i jako jeden z inspiracních zdroju tajného a elitárského stínového náboženství - ezoterismu. Náboženští satanisté uctívají satana jako reálně existující duchovní bytost. Vzývají ho a věrí, že jim na toto vzývání odpovídá, dává jim sílu a vede je v nejrůznejších životních situacích. Mohou provádět i rituály včetně krvavých obětí. I v Čechách se již našly oltáře s kosterními pozůstatky malých zvířat. Satanisté tohoto typu bývají lidé s psychopatologickými sklony, neschopni čelit zlu v tomto světě jinak, než se mu jakoby postavit po bok a identifikovat se s ním. Čarodějnický satanismus dosáhl jednoho z vrcholu popularity ve Francii za vlády Ludvíka XIV. (na přelomu 17. a 18. st.). Ve 20. století se čarodějnický satanismus rozvinul hlavně díky zájmu o předkřesťanská náboženství do širokého hnutí WICCA. založeného Angličanem Geraldem Gardnerem (1884 - 1964). Náboženský satanismus prokázal svou nebezpečnost v rituální hromadné vražde sedmi lidí (mezi nimi byla i herečka Sharon Tateová), kterou roku 1969 inicioval Charles Manson.

Antimorální Satanismus (soft satanismus - který se řídí spisy A. S. LaVeye)

Více je dnes ovšem satanistu, kteří protestují proti křesťanské morálce a v satana jako duchovní bytost nevěří. Křesťanskou morálku považují za pokryteckou, slabošskou a škodlivou. Hlásají víru v člověka, který není spoután žádnými omezeními, žije volně a - pokud vysloveně a bezdůvodně neškodí - je mu vše dovoleno. Proti solidaritě staví egoismus, proti odpuštění odplatu, proti společenským normám přírodu a její boj o přežití. Satan je těmto lidem symbolem volnosti a přirozenosti i původcem veškeré změny a pokroku. O satanovi ani o satanismu podle nich nelze vlastně nic určitého říci - každá definice by byla omezením, které samo je se satanismem v příkrém rozporu. Tento typ satanismu nachází odezvu někdy i v intelektuálních kruzích, které mají blízko k ezoterickým tradicím. Satanismus byl totiž vždy soucástí a někdy dokonce hlavní náplní ezoterických řádů a lóží (Řád zlatého úsvitu, Řád rudé růže a zlatého kríže, Řád východního Chrámu (O. T. O., Ordo Templi Orientis), snad i Řád Chrámu slunce). V 60. letech se ve Spojených státech proslavil Anton Szandor LaVey (1930 - 1997), autor Satanské bible a dalších spisů, zakladatel První církve satanovy (1966, ústredí v San Francisku, Kalifornie, USA).

Antikulturní Satanismus (metalová hudba?)

Třetí typ satanismu vytvářejí především mladí lidé svou účastí na tvorbě nové kultury, která zavrhuje tradiční hodnoty krásy, dobra, života apod. Proti tomu se ve výtvarných a literárních dílech a především v metalové hudbě objevují témata hnusu, krve, smrti, masakru apod. Zatímco náboženští satanisté v satana věrí a antimorální satanisté nevěří, antikulturní satanisté o satanovi ani príliš neuvažují. Společenství jiných satanistů jim dává pocit síly a bezpečí. Svou oddanost "satanské věci" ci spíše své skupině někdy prokazují i vandalskými činy. Tito satanisté chtějí hlavně co nejvíce šokovat a vydráždit své okolí. Často se jim to i s pomocí oděvu, účesu či typických satanských symbolů daří. Za některými snahami šokovat je třeba vidět i komerční zájem (prodej zvukových nosičů či publikací apod.).

Satanské devatero

1.Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!

2.Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!

3.Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!

4.Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku, vyplýtvanou na nevděčníky!

5.Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!

6.Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!

7.Satan znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky "božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji" stal nejzkaženějším zvířetem!

8.Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení!

9.Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu!

WOO-DOO

Jako Woodoo se označuje,že ovlivňujete vámi vybranou osobu a to tím způsobem, že vyrobíte loutku (panenku) a do určitých míst pícháte například špendlíky. Každá místa něco znamenají (třeba oblast srdce-láska.. atd.).Můžou se také svázat dvě loutky k sobě pro lásku.. Hodně důležité je mít nějakou bližší věc dané osoby - vlasy, nehet aj., aby to opravdu fungovalo.Ovšem musíte brát v úvahu, že je to dost nebezpečné, jestli to uděláte správně a když to bude fungovat.To už nemluvím o známém pořekadlu: "Co zlého bližnímu svému i dalekému uděláš,třikrát se ti to vrátí!"

..před samotným obřadem musíš mít připraveno ještě následující: Jednu čistou, ještě nepoužitou svíci - nejlépe je černá. Nemáš-li černou, zabal ji alespoň do poloviny do černého papíru; dále potřebuješ kus plochého dřeva - (v žádném případě nic umělého!) nebo větší plochý kámen. Ten lze nahradit dlažbou. Na to pak položíš onen věnec z proutí, doprostřed něj polož loutku a zapal svíci. Pak vezmi něco ostrého - jehlu, špendlík.. a zvolna vbodni - buď přímo do části těla, kam směřuješ své přání ohledně jeho trápení, nebo jen symbolicky do srdce, do hlavy.A přitom opakuj: "aby tě srdce bolelo (stejně jako mě)… aby tvoje hlava byla plná trápení…(stejně jako má)" každou ránu zasyp oním připraveným popelem a navrch zakápni voskem ze svíce - aby tvůj zásah byl opravdu jištěn. Při každém vbodnutí opakuj zaklínadlo. Počet bodnutí není omezen, můžeš postupně přidávat. Do deseti dnů by se tvé oběti mělo přitížit

Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity. Přesná definice takového jednání je nesnadná a nemá charakter přesné klinické deskripce a klasifikace. Sebepoškozování v klinickém slova smyslu představuje kategorii, která má sociální kontext a sociokulturní pozadí. Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tyto okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat za konvenční normu (např. tetování nebo piercing) a které již mají charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu. Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuře a popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, že sebepoškozující a suicidální chování se odlišuje, ale toto odlišení nebývá vždycky v klinické praxi snadné.

Automutilace (self-mutilation) představuje sebepoškození, kde nejčastější motivace vyplývá z psychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam. Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla (např. ruce, genitáliím, očím, jazyku) symbolicky vyjadřující patologické pocity viny a sebepotrestání při těžké depresi. Bizarní automutilace se mohou vyskytnout u pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilace se může také vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálních praktik sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchami osobnosti v zátěžových situacích, jako je např. trestní stíhání, pobyt ve vězení, nedobrovolná hospitalizace, a může mít účelový charakter.

Sebepoškozování (self-harm, self-injury, self-wounding) je termín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozováním (sebezraňováním) bez vědomé suicidální motivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažného letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo. Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou nebo zapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, nejčastěji hraničního charakteru. Někteří autoři ovšem sebepoškozující chování koncipují spíše jako návykovou poruchu (addiction) než jako znak specifické poruchy osobnosti. Do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakováno a není u něj patrný přímý suicidální motiv. I když v sebepoškozujícím chování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání pozornosti okolí jediným motivačním mechanismem.

Syndrom záměrného sebepoškozování (deliberate self-harm) představuje širší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategorie suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch osobnosti (hraniční, histrionské, disociální, mnohočetné poruchy osobnosti), nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů závislých na návykových látkách.

Syndrom pořezávaného zápěstí (wrist-cutting, slashing) má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se, že afektivní projevy, které provázejí sebepořezávání, mají specifickou dynamiku a průběh. Pacienti prožívají tenzi a dysforii. Sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby, které se pořezávají, mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze ovládnout se prožívají napětí, dysforii a vztek, afektovou kombinaci, která vede k opakování sebepoškozujícího jednání.

Předávkování léky (self-poisoning, overdosing) představuje neindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného suicidálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované. Může jít o léky, které byly pacientovi předepsány nebo které patří někomu z rodiny, ale i takové, které náhodně najde v domácí lékárničce.

Odborníci ho popisují jako novou závislost. Záliba v ubližování si se rozmáhá napříč společenskými i věkovými vrstvami. Začalo se o ní mluvit před dvanácti lety, kdy princezna Diana poprvé veřejně přiznala, že si sama fyzicky ubližuje. "Cítíte tolik bolesti uvnitř, že se snažíte ublížit si na povrchu," řekla tehdy v televizním rozhovoru pro BBC. Diváci byli v šoku. Do té doby bylo sebepoškozování tabu a na lidi, kteří ho prováděli, se všichni dívali s nedůvěrou a nepochopením. Najednou tady ale seděla obdivovaná, inteligentní a krásná žena, která byla pro velkou část veřejnosti vzorem. Dneska je jasné, že to už není okrajový jev, ale stále větší problém. A to i v Česku.

"Můj pocit zoufalství byl někdy tak velký, že jsem chtěla fyzickou bolestí zahnat tu psychickou. Jindy jsem se naopak cítila tak otupělá, že jsem se chtěla přesvědčit, že ještě něco prožívám," přiznává jedna z dívek, která se poškozovala. Nepřála si uvést své jméno, a tak jí říkejme třeba Monika. Obdobných výpovědí je přitom plný i internet. A není to příjemné čtení ani poslouchání. "Jednou jsem dokonce řízla tak hluboko, že jsem musela na šití. Teď už je to ale pryč. Vyřešila jsem si některé věci v sobě, smířila jsem se s tím, jaká jsem. Nejsem teď na sebe tak náročná a dávám si i pozor na určité situace. Nenechávám svoje pocity dojít do extrému."

Beze strachu z bolesti

To, že si někdo ubližuje, přitom vypadá nepochopitelně, možná až děsivě. Strach z bolesti přece patří do základní lidské výbavy, která nám pomáhá přežít. Z poznatků, které shromáždila Karen Conterio, ředitelka amerického programu SAFE Alternatives, vyplývá, že typickou obětí sebepoškozování je inteligentní, citlivá žena ze střední nebo vyšší střední vrstvy, ale s nízkým sebevědomím. "Sebepoškozování většinou začíná v dospívání, v chaotické a zmatené době, kdy emoce běží naplno, a naopak sebevědomí se snižuje," řekla na poradenském serveru www.dr­drew.com. I v České republice je dospívání dobou, kdy mnohé sebepoškozovatelky začínají. "Může nastat i situace, že se ho žena poprvé dopustí třeba v pětadvaceti, kdy se dá mluvit o určité doznívající adolescenci. Sebepoškozování se může objevit v celé šíři mladého věku, je ale málo pravděpodobné, že by se projevilo až ve zralé dospělosti," podotýká psycholožka Jana Kocourková z Dětské psychiatrické kliniky pražské Fakultní nemocnice Motol.

"Začala jsem o prázdninách v sedmnácti. Byla jsem zoufalstvím mimo a chtěla jsem, aby ta bolest, že jsem úplně sama, už skončila, aby to bylo pryč. Vzala jsem si nůž a řezala se na ruce. Nebyly to hluboké rány, ale i tak, uvolnilo mě to," potvrzuje Monika. "Bylo léto, nosila jsem krátké rukávy, tak jsem tvrdila, že jsem se poškrábala o nějaké křoví. Pak jsem to začala skrývat."

Tělo jako důkaz

Princezna Diana není jedinou slavnou osobností, která přispěla k tomu, že se o tomhle jevu začalo otevřeněji diskutovat. Angelině Jolie bylo třináct, když se nožem zranila poprvé, a pokračovala v tom až do šestnácti. I ona později přiznala: "Snažila jsem se něco cítit, hledala nové věci, měla romantické představy o krvi. Ubližovala jsem si. Teď už chápu, že to bylo volání o pomoc." Na rukou Christiny Ricci zase najdete drobné jizvy - udělala si je sama zapalovačem. "Jak vám najedou endorfiny, bolest se dokonce zmírní. Trvá to chvilku, malé štípnutí, a potom už doopravdy nic moc necítíte, naopak to uvolňuje." Christina si po­dle svých slov ubližovala tehdy, když se snažila udělat dojem na kluky nebo byla naštvaná, že není dost hezká. "Byla jsem rozčilená, tak jsem to udělala, uklidňovalo mě to. Je to strašný způsob, jak se cítit líp. V mozku ale máte dvě části, a jedna chce zničit tu druhou. A myšlenka sebezničení je občas velmi romantická. Teď už to ale je za mnou," řekla. Několik jizev 'zdobí' i levé předloktí Johnnyho Deppa, který je bere jako připomínku důležitých okamžiků v životě. "Moje tělo je svým způsobem deník. Je to něco, co dělali námořníci, určité chvíle v životě, kdy sám sebe označíte, ať už nožem, nebo u profesionálního tetovače," vysvětloval v časopise Details.

Závislost na uvolnění

Právě vztah k tetování nebo piercingu vás v souvislosti se sebepoškozováním možná napadne jako první. "Někdy se říká, že jde o socializované formy sebepoškozování," vysvětluje psycholožka Kocourková. Jenže zatímco rituály nebo zdobení těla hrají určitou společenskou roli, funkce sebepoškozování je jiná. Obvykle má lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak ➤ se je snaží vyjádřit přes své tělo. Nikoli ale proto, aby dávali najevo, že potřebují pomoc - hlavním cílem sebepoškozování je totiž získat úlevu, ne pozornost. Svá poranění většinou skrývají, třeba pod dlouhým rukávem nebo kalhotami. Právě ruce a nohy jsou totiž nejčastějším místem zraňování, na­opak na obličeji byste se s ním setkaly jen výjimečně. Mnoho z těch, kteří se zraňují, přitom v životě funguje zcela ,běžně' a o tom, co se s nimi děje, často neví ani rodina nebo přátelé. Tenhle jev je rozšířenější, než byste čekaly. Odhaduje se, že třeba ve Spojených státech sebepoškozováním trpí asi dva miliony lidí.

Řezání se, pálení kůže nebo píchání jehlami - to jsou vlastně jen o něco drastičtější formy sebepoškozování než anorexie a bulimie. I týrání se hlady nebo dobrovolné zvracení jsou způsoby, jak se odmítat. Obojí souvisí s problémy s vnímáním vlastního těla, prožíváním sebe sama. A obojí se záhy stane závislostí. Postupně totiž přestává jít o reakci na nějakou událost: uvolní se mechanismus jako u braní drog. Tělo chce chování, které přináší úlevu.

"Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jenom pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší," napsal na serveru www.recoveryourlife.com pisatel s přezdívkou D.A.A. "Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít."

Začněte mluvit

Judith Lewis Herman, autorka knihy Trauma and Recovery, tvrdí, že sebepoškozování se často dopouštějí ženy, které byly zneužívány nebo týrány v dětství. Fyzická bolest je pro ně totiž snesitelnější než emocionální. "Vysoké procento těchto klientů trpí různými poruchami osobnosti, jejich emocionální nastavení nedovede zpracovat těžké prožitky, vztahy," říká psychiatrička Gabriela Šivicová z pražského centra RIAPS. Mezi ,spouštěče' sebe­poškozování pak může patřit ztráta vztahů nebo problémy v nich, šikana, stres v práci, zneužívání. "Důvod ale nebývá často jasně vyjádřen, mnoho pacientů neví, proč to dělá. Teprve potom se hledá význam jednání, které je často nevědomé," upozorňuje psycholožka Kocourková. Sebepoškozování obvykle trvá několik let; déle, když se problém neléčí. "Pokud má být pomoc účinná, je třeba pracovat s osobností člověka. Proto nastupuje psychoterapie, která by měla být zaměřená právě na zjištění, proč se sebepoškozování projevilo, a na to, aby se klient naučil jiné způsoby uvolnění emocí a neobracel je proti sobě," říká doktorka Šivicová. Důležitou roli hraje i okolí, které by nemělo problém přehlížet. Řadu informací o sebepoškozování lze nalézt i na internetu, například na serveru www.selfharm.net nebo na www.doktorka.cz, kde existuje i diskuse na téma sebepoškozování. Především si ale pamatujte, že sebepoškozování je určitá forma komunikace, cesta, jak vyjádřit své pocity.

Smrt

Jednou si nás stejně všechny najde...Neunikne jí nikdo...Je naší jedinou jistotou...A přece se jí stále tolik lidí bojí a ve společnosti stále patří mezi tabuizovaná témata.Proč? Lidé mají už od počátku věků strach z neznámého.Co čeká tam,v té temnotě?Také bývá zažito,že neznámé bývá špatné.Vždyť jak spokojeně si v ráji žili Eva s Adamem,dokud neokusili zakázaného jablka a neotevřeli tak svou náruč a srdce neznámu. Záporný postoj ke smrti pramení ještě z dalších věcí,a to především ze strachu ze smrti;zde chápané jako konec vlastní existence ,a pak strach z umírání,které může být dlouhé a bolestivé. A přesto,nebo právě proto stále lidstvo fascinuje.Na téma smrti vzniklo nepřeberné množství filmů,knih,písní,básní,citátů...Mým oblíbeným citátem jsou tato slova George Brendona Shawa:Smrt je pro mnohé z nás prána pekel,ale jsme na cestě ven,ne dovnitř. Způsobů jak zemřít je neskonale mnoho.Můžeme umřít stářím,vyčerpáním,na různé nemoci,můžete jít po ulici,spadnout do otevřeného kanálu a zlomit si vaz,můžete uhořet,můžete umřít nečekaně,opuštěni,vinou nějakého hladového zvířete,vinou pomateného člověka,může vás někdo zabít úmyslně,z nedbalosti,nebo se také můžete zabít sami.I zde existuje spousta variant.Myslím (jen myslím,protože osobně jsem to nezkoušela),že mezi ty nejméně bolestné patří spolykání nějakých prášků,anebo si ve vaně s horkou vodou přežíznout žíly.Je celkem fascinující,že i tu nejmocnější věc,jakou je smrt,můžeme vzít do vlastních rukou... V závěru této své úvahy bych chtěla říct následující:Nebojme se smrti a nepromarněme život snahou uniknout jí,protože ona si nás ta kostnatá stařena s mastnými vlasy,kosou a v černém hávu s kápí hluboko stáhnutou stejně jednou najde...